Jmenuju se Lucie a můj svět se dělí na dvě hlavní části: hry a lidi (no dobře, a zvířata, těch je možná ještě víc). Nejradši hraju Fortnite – nejen kvůli samotné hře, ale hlavně kvůli kamarádům, které tam mám. Společně vymýšlíme nové mapy, zkoušíme bláznivé nápady a občas se u toho smějeme víc, než bychom asi měli. Pro mě je to místo, kde se může fantazie rozjet na plné obrátky. Teď jsem žákyně 9. třídy a kromě samotného hraní bych se v budoucnu chtěla věnovat i vývoji a testování her jako svému povolání. Hry pro mě nejsou jen zábava – baví mě přemýšlet nad tím, jak jsou vytvořené, co dělá hru zábavnou, jak fungují mapy, pravidla nebo pohyb postav. Chtěla bych se podílet na tom, aby hry přinášely radost i ostatním tak, jako ji přinášejí mně. Ráda bych se proto dostala na školu, která by mi otevřela obzory v oblasti technologií, grafiky a programování, naučila mě pevné základy a zároveň mě podporovala v dalším rozvoji, tvořivosti a vlastních nápadech.

Hodně důležitou součástí mého života jsou děti. Když jsou u nás sestřenice, všechno ostatní jde stranou. Nejvíc času trávím s Elou – je mladší, má sluchový hendikep, ale díky implantátům slyší, a občas pro ni dokonce chodím do školky. Je neuvěřitelná, veselá a pokaždé mi připomene, že svět se dá vnímat i úplně jinýma očima – a že radost se násobí, když ji sdílíte.

Když zrovna nejsem u počítače nebo s dětmi, mám po boku svoji kočku Mimu. Mám ji od malička a je na mě tak navázaná, že mě sleduje skoro na každém kroku. Jméno Mimo dostala naprosto zaslouženě – jako kotě se ocitla mezi dvěma psy a dlouho vůbec netušila, co se to kolem ní děje. Byla z toho prostě mimo… a už jí to zůstalo

A právě ti psi jsou další kapitola sama pro sebe. Po ztrátě naší předchozí kníračky jsme dlouho bez psa nevydrželi, a tak padla volba znovu na knírače. Nejprve přišla Dexa a aby jí nebylo smutno, brzy se k ní přidala Ora – taky známá jako Oříšek. Ve dvou si vystačí samy, hrají si, blbnou a doma je s nimi pořád veselo. Ora má navíc jeden nezaměnitelný zvyk: jakmile přijdeme domů, musí si vzít něco do tlamy – klidně i ponožku – a začne „zpívat“. Dělá to jen na přivítanou a bez kořisti v puse by to prostě nešlo.